Před lety (a já věřím, že dnes se to už neděje) vás instruktor učil sebeobranu tak, že jste trénovali jednu sebeobranou techniku za druhou (proti úchopu za jednu ruku, za dvě ruce, obranu proti přímému úderu pěstí, proti bočnímu kopu a tak dále). Tato sebeobrana vycházela z bojových umění a trénovala se staticky, útočník i obránce stáli na místě, pracovali jen rukama, občas nohama. Dodnes můžeme takovou sebeobranu vidět jako střípky na fotografiích ze starších kurzů (no, někdy i aktuálních). Co dělají účastníci takového kurzu? Celkem nic… Prostě stojí...
Taková sebeobrana ale nikdy nemůže fungovat. Útočník si vás vybere proto, že jste menší a slabší, ne proto, že chce změřit síly. A věříte, že se ubráníte tak, že vykryjete facku nebo hák jednou rukou a tou druhou útočníka jednou ranou vypnete? Asi ne…
V posledních letech vznikají a fungují tzv. systémy sebeobrany, kdy není cílem vyhrát souboj jako takový, ale spíše situaci úspěšně vyřešit. Pokud má dojít na fyzický kontakt a boj, tak k němu stejně dojde (a i na to vás systém připraví). Cílem ale je, aby k něčemu takovému v ideálním případě nedošlo. Toho je možné dosáhnout pomocí několika článků řetězce (podobně jako „řetězec přežití“ v urgentní medicíně a první pomoci). Čím dřív stihnete nebezpečnou situaci na tomto pomyslném řetězci utnout, tím lépe.
PREVENCE – NAVÁZAT KONTAKT – UKECAT ÚTOČNÍKA – STOPKA - VYHRÁT BOJ
1. PREVENCE: Prevenci krásně popisuje Cooper Code. Jednoduše, pokud budete chodit po světě a nevnímat, co se děje okolo, na 99 % prohrajete. Všechny ženy, co byly napadeny cizím člověkem, uvádí, že si ničeho nevšimly, že je útočník překvapil. Těžko se bránit, když nic nečekáte. Pokud si budete všímat okolí a poslouchat, možná vás zaujmou kroky, které slyšíte za sebou, silueta člověka za stromem, nenapadne vás vstoupit do průchodu nebo chodby, kde je úplná tma, všimnete si člověka, který se k vám blíží, když hledáte v kabelce klíče od auta,... Už v této fázi si můžete nenápadně připravit do ruky pepřák nebo teleskop. Nebo klíče… Nebo prostě jen pojedete o zastávku dál, kde vystupuje víc lidí, někoho oslovíte, změníte směr cesty… Jo, záchranáři – když lezu do bytu, mám ve slabší ruce tablet a silnější ruku mám volnou. A nebo mám přes jedno rameno batoh a použiju ho v případě potřeby jako štít. Ale nikdy nekecám s kolegou o tom, co bude k jídlu...
2. NAVÁZAT KONTAKT: Blbá situace, jste sami, někdo vás možná sleduje, přibližuje se k vám, je už pár kroků od vás, jste podělaný strachy… Na tréninku v modelových situacích se naučíte oslovit takového člověka. Třeba se ho jen zeptáte: „Můžu vám nějak pomoci?“. Dotyčný se vám třeba zasměje a půjde dál, nebo řekne prosté „ne“ a půjde dál. Možná si případný útok rozmyslí, bude překvapen, že jste ho oslovili. A nebo řekne, že něco chce (zde aspoň víte, na čem jste). Ale protože jsme v řetězci obrany, postupujeme krok za krokem, máme pravděpodobně v ruce něco, co nám může pomoci (zbraň, jiný aspoň klíče) - viz. bod č. 1. A to hlavní – případný útočník o zbrani neví. Účinnost techniky nebo prostředku či zbraně k sebeobraně se násobí, pokud ji útočník dříve ucítí, než uvidí.
3. UKECAT ÚTOČNÍKA: Je to skoro poslední šance před fyzickým napadením. Například přímo řeknete: „Já se vás bojím, nechte mě být.“ nebo "Ne, je mi to nepříjemný.". Může se stát, že jste si útočníka nevšimli a on už leží na zemi na vás. Při boji na zemi málokdy vyhraje žena, ale může alespoň zkusit ukecat útočníka na to, že má kousek odtud byt a vezme ho tam (na nohách se bojuje opravdu lépe než pod 100 kg živé váhy). Je možné zkusit „hodit pohled“ přes útočníkovo rameno, jakoby tam někdo stál, poté zaútočit a utéct… Ale víc vás jistě naučí na kurzu…
4. STOPKA: Opravdu poslední možnost před tím, než přiletí rána. Dáte ruce před sebe, dlaně otevřené a na útočníka z plných plic zařvete: „DOST, NECH MĚ BEJT“. V této chvíli jste se jasně vymezili: každý v okolí chápe, že se nejedná o manželskou hádku, kde vás ještě žena seřve, co se do toho pletete. Na případném kamerovém záznamu je jasně vidět, že se bráníte (dlaně před sebou, žádné pěsti). Útočníka možná vyděsíte, možná je už v podmínce a nechce, abyste křikem někoho přivolali. No, a nakonec možná samotný útočník pochopí, že fakt NE.
5. VYHRÁT BOJ: Takhle je to jednoduché. Ale někdy na fyzický boj opravdu dojde. Rána buď přiletí zcela nečekaně a prostě ji chytnete, ani nevíte, jak. A nebo bylo něco přehlédnuto. Pro chlapy je to trochu jednodušší, mají víc síly než ženy. Ženy by v tuto chvíli měly využít nějakou zbraň, byť improvizovanou. Ať už ji mám nebo ne, vždy útočím na „KOS“ (ne krajské operační středisko, ale KRK – OBLIČEJ – SLABINY), protože jinam to moc nebolí. Mohu si pomoct – třeba hodit na útočníka kabelku nebo čepici, rychle vyběhnout za ní a nasypat do obličeje útočníka tolik ran, co se jen vejde a pak utéct. Pro příklad: Já u sebe například nosím teleskopický obušek. Mám ho na místě, kam dostanu pravou i levou rukou, vyndání teleskopu mi zabere 1 – 2 sekundy. Mám ho z mnoha důvodů (např.: střelnou zbraň si všude nevezmu; nůž útočníka nezastaví, nejspíš ve svém stavu řez ani neucítí; pepřák je super, ale trvá pár sekund, než začne působit, do té doby pár ran schytám; paralyzer na mnoho lidí nefunguje; boxer je nesmysl; plynovka je největší nesmysl na světě – fakt, největší). Tohle chce fakt natrénovat… Nutno dodat, že nic nemusí fungovat na 100 %. Vždy se najde nějaké „ALE“. A vždy je potřeba trénink, alespoň sám doma před zrcadlem, s parťákem, ideálně na tréninku. I tak je ale lepší se nad sebeobranou alespoň zamyslet a navyknout si na některé věci, zautomatizovat si je (pozoruji okolí, mám u sebe zbraň na obranu), než být později zcela nepřipraven a překvapen...
V případě, že se ubráníte, je dobré zavolat rovnou právníkovi a ještě před první výpovědí na policii se s ním poradit. Útočníci mají často ve zvyku si hrát na oběti...