21. století nabízí mnoho možností, kde cvičit různé systémy sebeobrany, a to jak na zahraniční, tak i na tuzemské scéně. Některé systémy se liší spíše názvem a marketinkem nabízení služeb, jiné různými faktory, jako jsou taktika, pohybové vzorce nebo technické prostředky. Při výcviku sebeobrany je důležité nejenom to, co instruktor studentům odevzdává, ale také samotný proces tohoto odevzdávání. V tomto článku nás zajímá analýza širšího obecného přístupu k výcviku sebeobrany a vzájemné interakce mezi studentem - instruktorem - systémem.
Sebeobranný systém se ke studentům dostává prostřednictvím instruktora. Systém je zde chápán jako skupina prvků, kterými je tvořen a vztahy mezi nimi. Úspěšnost systému tvoří právě tyto vztahy mezi jednotlivými prvky.
Předpokladem pro dobrého instruktora je dostatečné formální vzdělání v systému. Pokud instruktor systém neovládá, anebo mu nevěří, není možné, aby jej pak dokázal správně předat studentům. U instruktora se také přepokládají osobnostní předpoklady pro výkon této činnosti a v neposlední řadě je jeho práce ovlivněna organizací vzdělávání, například časovou dotací, frekvencí, intenzitou, materiálních podmínkách a výběrem studentů.
Studenti musí být zase správně motivováni, aby dosáhli cíle. Naopak, aby mohli informace přijmout a uchovat, musí mít optimální možnost tyto informace přijmout a uplatnit je.
PROCES PŘENOSU SEBEOBRANNÉHO SYSTÉMU NA STUDENTA
Proces přenosu systému na studenty se u jednotlivých systému liší, lze však celkem jednoduše vyčlenit základní 3 možnosti přístupu k výcviku:
PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA VÍŘE: bezvýhradní přijímání informací, není potřeba zdůvodnění
PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA ZKUŠENOSTI: osobní setkání se situací, osoba zde působí jako její aktér, nejenom jako pozorovatel
PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA DŮKAZECH: důkazem je zde rozuměn vědecký důkaz, který byl současnými vědeckými metodami ověřen a který dosud nebyl vyvrácen
Přístup založený na víře je uplatňován v kulturách s vertikální sociální skupinou a v některých bojových uměních. Informace vždy předává dědic nebo formálně stanovená osoba. Přístup založený na zkušenostech je doménou otevřenějších kultur a skupin. Informace zde podává osoba, která je nejzkušenější, původ člověka zde nehraje roli. Zároveň se jedná o nejrozšířenější způsob výuky. Přístup založený na důkazech je trendem dnešní doby, který vyžaduje demokratická společnost.
PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA VÍŘE
Jedná se o nejstarší filosofii přenosu bojových dovedností. Tento přístup je dodnes vidět v některých bojových uměních, často japonských. Vztah učitele a žáka je zde vertikální. Žák bezvýhradně přijímá učení a věří, že poznatky a metody výcviku vedou k požadovanému cíli. Výcvik založený na víře sice zaujímá nejnižší místo v evoluci vývoje výcviku, ale neznamená to, že by byl v historickém kontextu špatný. Z historického výzkumu vyplývá, že víra vedla u mnohých mistrů dál, k nutnosti ověřit si svou dovednost v boji. Japonský šermíř Mijamoto Musaši například dospěl k závěru, že pouze osobní zkušenost vede k mistrovství. Dospěl k tomu poté, co absolvoval mnoho soubojů, které považoval za svůj výzkum. Osobní zkušenost má své limity (geografické, doba, příležitosti) a má také osobní charakter. Sebeobranná technika nebo strategie, které se osvědčila jednomu člověku v konkrétní situaci, ještě není zárukou, že bude fungovat i jinému člověku. Tyto důkazy tedy nemůžeme považovat za vědecké. Avšak i v Musašiho době byli známy metody, jak objektivizovat bojové schopnosti a především technologie. Meče se zkoušeli na zajatcích a mrtvých, odolnost mečů zase na rozsekávání brnění a bambusu. Výsledky se pak odráželi na technologiích výroby nových zbraní. Dnes jsou mnohé sebeobranné systémy podrobeny vědeckému zkoumání. Často je to ale z důvodu, aby se původní víra podpořila, a i když se čas od času podaří některý z konceptů systému vyvrátit, často tento výsledek nemá na chování komunity žáků nebo jejich studentů vliv.
Výcvik založený na víře je vlastně posilování víry na základě pozdějších zkušeností. Vlastní zkušenosti a jejich proklamování má vést u studentů k víře, že je právě jejich instruktor kompetentním pro jejich vedení.
PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA ZKUŠENOSTI
Sebeobranný systém je zde vytvořen a informace jsou předávány na základě osobní zkušenosti instruktorů. Jedná se především o bývalé sportovce cvičící úpolové sporty, kteří později - v profesní praxi - zjišťují, že jejich sportovní úpolové dovednosti nejsou v sebeobraně dobře aplikovatelné. Proto se vrací k jednoduchým a intuitivním způsobům řešení. Na základě svých zkušeností zformují zásady sebeobrany, stavějí na nich a později vytvoří formální systém. Tyto jednoduché techniky, které lze vidět například v systémech Urban Combatives (Lee Morrison) nebo S.P.E.A.R. (Tony Blauer), mají souvislost s autochtonními reflexními reakcemi, což umožňuje jednat rychle a beze změn v různých situacích.
Typickým znakem těchto systémů je také důraz na řešení modelových situací, které vytvoří instruktoři. Jejich cílem je vytvořit takové prostředí, které studenta vtáhne do celkového rámce situace - komunikace, lidé, prostředí. Student se pak cítí, jako kdyby byl v reálné situaci, i když je schopen si racionálně stále uvědomovat, že je situace hraná. Modelová situace má za úkol obcházet racionální myšlení a vytvořit u studenta instinktivní vzory chování.
Pokud je v dalších zkušenostech potvrzeno, že systém funguje, je také posilována samotná víra v systém, především pokud člověk používá dovednosti sám pro sebe. I když v začátcích cvičení stačí jednoduché vysvětlení, které vede ke zdárnému vyřešení situace, s každou další zkušeností přichází odhalení mezer v systému. I opravdu jednoduché systémy se tak později stávají složitějšími. Každý instruktor se snaží najít vědecké důkazy pro svůj systém tím, že aplikuje obecné znalosti, a to často tak, aby pouze potvrdili svůj koncept systému (obdobně jako u přístupu založeném na víře). Instruktoři dnes ve velké míře využívají informační technologie, kde studují a publikují své názory.
Na rozdíl od přístupu založeného na víře je zde hledán přímý vztah mezi zkušeností a důkazem, i když snaha o podání vysvětlení vychází ze zkušeností. Tento postup je neefektivní, nelze brát do úvahy všechny podmínky výcviku, dokazování je pouze u jednotlivých částí, "na objednávku". Víra, která je zde také důležitou součástí, má blízký vztah ke zkušenostem, ze kterých čerpá, s důkazy však vůbec nesouvisí.
PŘÍSTUP ZALOŽENÝ NA DŮKAZECH
Jedná se zatím o nejvyspělejší způsob výcviku, který však zatím nebyl zcela naplněn. Vyžaduje mnoho vstupních informací. Například v Československu vznikala sebeobrana pana Ivana Špičky a Jindřicha Nováka. Výsledkem byla věda sindefendologie, došlo k jejímu rozšíření a zobecnění jako alogodika. Tito dva autoři ale vycházeli z nedostatečných zdrojů a prázdná místa vyplňovali domněnkami, proto nelze jejich teorie akceptovat.
Nutnost vhodných a správných informací pro přístup založený na důkazech se poprvé objevila v medicíně. Předpokládá se zde využití Haynesovy pyramidy, kde jsou hierarchicky uspořádány důkazy. Postup vytváření systémů prochází přes nejnižší studie dále k syntézám, synopsím až po shrnutí a samotné vytvoření systému. I když se v sebeobraně objeví správně popsaná zkušenost, nejedná se tedy dle této metodiky o důkaz, ale pouze o malou studii.
V současné době má každý přístup k velkému množství informací a je nezbytné, aby praktické přípravě předcházela příprava teoretická. Teorii staví na první místo ve výcviku sebeobrany jeden z nejuznávanějších instruktorů sebeobrany Jim Wagner. Pouhá teorie předcházející praxi však není zárukou obsahu odpovídajícímu současným vědeckým výzkumům. V teorii i praxi jsou mnohdy zastaralé myšlenky.
Jim Wagner popisuje části výcviku takto:
1. VZDĚLÁNÍ: teorie, kazuistiky, statistiky,...
2. KONDIČNÍ PŘÍPRAVA: pohybové schopnosti, životospráva,...
3. TECHNICKÁ PŘÍPRAVA: sebeobrané techniky, jejich kombinace,...
4. PRAKTICKÉ APLIKACE: mimo podmínky tělocvičny, běžný oděv,...
5. MODELOVÉ SITUACE, JEJICH ŘEŠENÍ: hrané role, různé scénáře, stres,...
Při výcviku založeném na důkazech mají důkazy vztah ke zkušenosti. Zkušenost je zkoumána vědeckými metodami a důkazy jsou zpětně dále ověřovány zkušenostmi. I víra zde hraje roli. Student ale systému věří, protože byl vytvořen na základě vědeckých důkazů, které byly ověřeny zkušenostmi.
Co závěrem? Přístup založený na víře ve výcviku sebeobrany je minulostí, přístup založený na zkušenosti je nedávnou minulostí nebo zažívá svůj vrchol a přístup založený na důkazech je dalším vývojovým stupněm, který vyžaduje dobrou organizace a materiální zabezpečení. Systém založený na důkazech nedokáže vytvořit jediný člověk nebo skupinka jedinců. Systém by měl být založený na důkazech, instruktor, který studentům systém předává, musí mít dostatečné vzdělání a také praktickou zkušenost se systémem. Pouze tehdy může student věřit v instruktora i systém, protože ví, že systém funguje.
